Jediný vědec v rodině

10. listopadu 2016 v 14:42 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
Moje matka nikdy na vysokou školu nešla. Dokonce nechala střední průmyslové školy, aby mohla jít do práce, a pak se vrátila na střední hotelovou školu v Poděbradech, kterou dokončila až po mém narození. Otec sice promoval na VŠCHT, ale nikdy v oboru nezůstal.
Musím uznat, že jako žena jsem se dostala do věku, kdy bourám spoustu stereotypů: stále ještě ve čtyřiadvaceti letech bydlím s rodiči, poněvadž si nemohu dovolit vlastní byt, nehledám si partnera, nechodím do práce, ze které by mi plynul stabilní příjem, a o potomstvu nechci ani slyšet.
No, s bydlením je to trochu komplikovanější, než jak to napoprvé vyznělo - v rodinném domě jsou dvě samostatné bytové jednotky, ale jedna z nich už přes rok prochází stavebními úpravami. Původně jsem se do ní měla stěhovat já a jeden pokoj pronajmout, ale matce se zdá lepší než to, kde se momentálně tísníme jako sardinky, takže prohlásila, že se přestěhuje ona a já že si mohu nechat, co mi zbyde.
Jsem totiž student zoologie - a mám obrovské štěstí, že dělám, co mě baví.



Když se mě někdo zeptá, jak dlouho ještě budu studovat, dokážu leda tak pokrčit rameny. Stejně jako v medicínských a veterinárních oborech se totiž budu muset vzdělávat minimálně do konce své vědecké kariéry, nejlépe do konce života. Díky moderním přístupům je totiž i zoologie obor, který se stále rapidně rozvíjí. Jeden by byl řekl, že antilopa je prostě antilopa, patří do čeledi turovitých, řádu sudokopytníků a basta. Ale že se podle molekulárních dat ve skutečnosti jedná vlastně o dva druhy? Tak nad tím si obyčejný laik povzdychne, že oba druhy vypadají stejně, že dodnes ani nevěděl, že nějaká antilopa existuje a že je mu úplně ukradené, jestli vymře východní nebo západní populace toho či onoho druhu, protože přece příroda. Jo - a že zbytečně plýtváme časem na nimrání se v něčem, co nám stejně do života není nic platné.
Zvláštní, mně se totiž zdá, že i takový laik si pak rád prohlédne zvířátka ve fotoreportáži o návratu koní Převalského, která náhodou vyjde v magazínu blíže nespecifikovaného periodika…
Možná jsem podle některých z vás flákač, poněvadž jsem se musela naučit vyžít z mála (a z podpory alespoň jednoho z mých nechápavých rodičů) a intervaly, kdy nejsem doma, jsou spíše nepravidelné. Stabilní mám totiž pouze rozvrh, jenž však v žádném případě nepokryje všechny pracovní dny v týdnu. Jenže kromě přednášek mám svůj vlastní diplomový projekt a práce v laboratoři mi zabírá hodně času. A pracuji v depozitářích Národního muzea.
Třeba je to právě tím, že nemám přesně definovanou pracovní dobu. Jeden týden mohu v laboratoři strávit tři dny, jindy mi na dokončení nějaké metody stačí půl hodiny. Také si musím zajistit vlastní vzorky, takže jezdím do terénu. Přesto jsem svým způsobem svobodná, což může být jistým jedincům přímo trnem v oku. Nepochopí to, ani kdybych jim stokrát vysvětlovala, proč jsem si vědu vybrala. Jeden příklad za všechny: bývalá spolužačka ze základní školy, která to vzdala ještě před maturitou a teď nejspíš dělá za pokladnou v supermarketu, se mě před pár týdny zeptala, čím chci v životě vlastně být. Na takový dotaz máte najednou sto chutí odpovědět: "Přece princeznou; a čekat na prince na bílém koni!"
Když nad tím tak přemýšlím, napadá mne, že ani rodina pro mne nemá pochopení. Vážně, kdo by chtěl dceru, která chodí spát ve čtyři ráno, po nocích v posteli píše žádost o grant a u oběda zvýrazňovačem proškrtává jeden vědecký článek za druhým? Pak si druhý den ráno vzpomene, že nutně musí do laboratoře dodělat nějakou práci, ale že za dvě hodiny bude zpátky, a vrátí se až večer? Nedej bože, aby večer zaskočila s kolegy do Souterrainu na skvělý zázvorový čaj, když je venku taková zima.

Abyste však nevyšli z omylu - i vaši příbuzní dokážou hbitě využít situace, ačkoliv se pro ně na první pohled zdá být nevýhodná. Díky tomu, že stále bydlím s rodiči, nenapadlo matku nic lepšího, než pořídit si druhého psa. Jenže už jí nedošlo, že první rok bude ono zvíře muset strpět neustálý dohled (na rovinu říkám, že se to párkrát nepovedlo, za což následoval trest v podobě rozkousaného prádelníku, polštářů po lobotomii a červencovou sněhovou nadílkou v ložnici, která se ve skutečnosti ukázala být výplní do matrace). Počkejte, až se dozví, že mě za půl roku čeká lehce mezinárodní konferenční turné jakožto příprava na tu hardcore vědu, ke které se blížím mílovými kroky - tedy pokud letos ve vlastním přístěnku na košťata neumrznu, poněvadž mi (zase) nejde topení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Opica | Web | 10. listopadu 2016 v 17:38 | Reagovat

Ten přístěnek na košťata je naprosto perfektní vyjádření :D taky mám pocit, že v jednom nevytopeném bydlím.

2 Septima Severa | 10. listopadu 2016 v 21:58 | Reagovat

[1]: Musím přiznat, že bych si to s Potterem klidně i vyměnila a nepoznala bych ani velikostní rozdíl. A co se týče té příšerné kosy, Asi trhnu rekord v počtu vrstev pletených ponožek :-D

3 naoki-keiko | Web | 3. února 2017 v 12:48 | Reagovat

Mít tohle životní tempo je tak nějak můj sen. Svým způsobem se na takový život připravuji už odmalička a nedokážu si to zatím představit jinak i když jsem ještě ani pořádně nezačala. Držím palce :)

4 Septima Severa | 23. února 2017 v 1:04 | Reagovat

[3]: Pravdou je, že na něco takového se ani nelze pořádně připravit, prostě to tak nějak přijde samo. Nejdřív to začne touhou osamostatnit se. Po dlouhém zvažování pro a proti a výpočtů, kolik času zabere škola, projekt, koníčky, případně práce, se ta samá touha na pár měsíců odmlčí. Pak musíš přetrpět, že tvoji rodiče třeba nerespektují význam dveří do pokoje. Chvíli nadáváš jako špaček, než si uvědomíš, že to vlastně není tak příšerná cena za to, že děláš, co tě baví. Ruku v ruce s tím ale musí jít i vynalézavost, poněvadž se mohou naskytnout jisté prekérní situace... například jako když řešíš, jestli si domů přivést amanta a riskovat pozdější výčet vlastností, které by podle tvých rodičů ideální partner měl mít, a že tenhle na to zrovna nevypadá... A tak podobně.
Věděla jsem sice, že chci vystudovat gymnázium, ale před maturitou jsem se rozhlížela po oborech na uměleckých školách a žurnalistice. Pravda, věda byla mým koníčkem už dlouho, ale ještě ve třeťáku jsem o ní neuvažovala nijak seriózně. Rozhodnutí ani po pěti letech nelituju, ačkoliv kolem sebe čím dál častěji slýchám, že to kolegové po dokončení magisterského studia "sbalí", protože už budou mít aspoň nějaký titul a po dvou letech je jejich práce nebaví. Jít na vysokou školu kvůli titulu je k ničemu, i když Češi jsou jako národ známými sběrateli zkratek před i za jménem. Nedávno jsem se s jedním takovým člověkem bavila. Zeptal se mě, jestli mi ta škola dá něco do života (stejná otázka, jako ta od těch největších flákačů a pětkařů z hodin matematiky, když se braly limity a integrály). Odpovědí je, že mi to do života dá práci a koníčka v jednom. Nebudu muset například vysedávat od devíti do pěti v kanceláři, abych se večer zhroutila unavená nenaplněným životem před televizi a koukala se do blba až do večerky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama