Komentáře

1 Opica | Web | 10. listopadu 2016 v 17:38 | Reagovat

Ten přístěnek na košťata je naprosto perfektní vyjádření :D taky mám pocit, že v jednom nevytopeném bydlím.

2 Septima Severa | 10. listopadu 2016 v 21:58 | Reagovat

[1]: Musím přiznat, že bych si to s Potterem klidně i vyměnila a nepoznala bych ani velikostní rozdíl. A co se týče té příšerné kosy, Asi trhnu rekord v počtu vrstev pletených ponožek :-D

3 naoki-keiko | Web | 3. února 2017 v 12:48 | Reagovat

Mít tohle životní tempo je tak nějak můj sen. Svým způsobem se na takový život připravuji už odmalička a nedokážu si to zatím představit jinak i když jsem ještě ani pořádně nezačala. Držím palce :)

4 Septima Severa | 23. února 2017 v 1:04 | Reagovat

[3]: Pravdou je, že na něco takového se ani nelze pořádně připravit, prostě to tak nějak přijde samo. Nejdřív to začne touhou osamostatnit se. Po dlouhém zvažování pro a proti a výpočtů, kolik času zabere škola, projekt, koníčky, případně práce, se ta samá touha na pár měsíců odmlčí. Pak musíš přetrpět, že tvoji rodiče třeba nerespektují význam dveří do pokoje. Chvíli nadáváš jako špaček, než si uvědomíš, že to vlastně není tak příšerná cena za to, že děláš, co tě baví. Ruku v ruce s tím ale musí jít i vynalézavost, poněvadž se mohou naskytnout jisté prekérní situace... například jako když řešíš, jestli si domů přivést amanta a riskovat pozdější výčet vlastností, které by podle tvých rodičů ideální partner měl mít, a že tenhle na to zrovna nevypadá... A tak podobně.
Věděla jsem sice, že chci vystudovat gymnázium, ale před maturitou jsem se rozhlížela po oborech na uměleckých školách a žurnalistice. Pravda, věda byla mým koníčkem už dlouho, ale ještě ve třeťáku jsem o ní neuvažovala nijak seriózně. Rozhodnutí ani po pěti letech nelituju, ačkoliv kolem sebe čím dál častěji slýchám, že to kolegové po dokončení magisterského studia "sbalí", protože už budou mít aspoň nějaký titul a po dvou letech je jejich práce nebaví. Jít na vysokou školu kvůli titulu je k ničemu, i když Češi jsou jako národ známými sběrateli zkratek před i za jménem. Nedávno jsem se s jedním takovým člověkem bavila. Zeptal se mě, jestli mi ta škola dá něco do života (stejná otázka, jako ta od těch největších flákačů a pětkařů z hodin matematiky, když se braly limity a integrály). Odpovědí je, že mi to do života dá práci a koníčka v jednom. Nebudu muset například vysedávat od devíti do pěti v kanceláři, abych se večer zhroutila unavená nenaplněným životem před televizi a koukala se do blba až do večerky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.