O práci v Národním muzeu

8. dubna 2017 v 10:18 | Septima Severa |  ► Daily Telegraph (aktuálně)
V srpnu to budou dva roky, co jsem se zapojila do dobrovolnického programu Národního muzea a nastoupila na Zoologické oddělení. Málokdo má pochopení pro neplacenou práci, a tak se podrobnostmi o své pracovní dohodě nechlubím. "Nemyslíš, že tě jenom využívají?" - to jsem nedávno slyšela z úst své kamarádky. Smyslem dobrovolnické činnosti je však získat praxi, nikoli očekávat jakékoli finanční ohodnocení. Ano, využívají mne. Ovšem pro mne to znamená další cennou zkušenost do životopisu.
Nedávno jsem ohledně dobrovolnického programu hovořila i s redaktorkou z Českého rozhlasu, která na to téma připravila reportáž do nedělního vysílání. Musím se přiznat, že si po této zkušenosti nepřipadám velice inteligentní. Ačkoliv to bylo natočeno na diktafon a záznam se sestříhá do tříminutového vstupu, nezmohla jsem se často na nic jiného než projev mimořádně vymaštěného horského trolla, tedy to krásně tupé "eeeh". Jestli budu stejným způsobem propagovat i svůj výzkum, při troše štěstí dám dohromady alespoň peníze na vlastní pohřeb zaživa… Opravdu se necítím dobře, když musím mluvit před publikem. Pravda, svůj verbální projev většinou ještě úplně zkazí moje naprostá nepřipravenost - a averze k domácí přípravě. Dá se ale vůbec připravit na tříminutový rozhovor, když netušíte, jaká otázka k vám přijde? Nakonec můžu být ještě ráda, že znám své jméno a studijní obor!
Momentálně v depozitářích eviduji zakoupenou sbírku sekáčů po Vladimírovi Šilhavém. Kromě digitalizace je totiž stále vyžadován ruční zápis do knih. Na kaligrafii sice není čas - a můj škrabopis až děsivě připomíná ručně psaný lékařský předpis - ale čitelně přepsat za den cca sto položek i s lokalitami nálezu ještě zvládám.
Předtím jsem obdobným způsobem zapisovala do evidenční knihy i drobnušky (Pauropoda) ze sbírky věnované muzeu. Ty digitalizovány ještě nebyly a k dispozici jsem měla jen očíslované trvalé preparáty na sklíčku, ke kterým jakž takž pasovaly ruční poznámky doc. Chalupského. Spíše než o "bezmyšlenkovité" přepisování šlo v tomto případě o sofistikované dešifrování a co nejpřesnější odhad lokalit podložený on-line mapou.

Pauropoda - třída patřící pod stonožkovce. Jedná se o drobné půdní organismy.
Zdroj, autorem fotografie Andy Murray


A na začátku, tedy zhruba prvních osm měsíců, jsem přebírala půdní prosevy z Dominikánské republiky. To bylo zhruba ve stejné době, co na eskalátory na I. P. Pavlova vylepili reklamu na "dokonalou dovolenou" v této karibské destinaci. Vzorky původně nasbírali kolegové z entomologického oddělení, ovšem jejich pozornosti uniklo docela slušné množství brouků a ploštic, nějaký blanokřídlý hmyz a dokonce i jakýsi druh kudlanky, která vlastně nebyla ani pořádně vidět, nebýt těch jejích charakteristických loupeživých nohou. Co se týče evertebratologické části prosevů, zdaleka nejčastěji jsem vybírala mnohonožky, půdní roztoče a suchozemské izopodní korýše - ty běžný našinec zná pod přezdívkou "svinka". Lezou po fasádách domů a čas od času si z nich udělá hlavní chod například křižák podkorní, který se před rokem nastěhoval do praskliny na sloupku vedle naší branky.
Redaktorka samozřejmě požadovala poněkud akčnější reportáž, aby prý lidé nenabývali mylného dojmu, že v muzeu jen oprašujeme sto let staré preparáty. Nejen že jsem se zasekla na slově "korýš", když jsme vytáhli čerstvě dovezený, doposud nepřebraný materiál z Jihoafrické republiky, ale nebyla jsem schopná ani shrnout typy pastí, které na drobné živočichy používáme. Kromě půdních prosevů totiž často připravujeme nádobky zahrabané až po okraj v zemi. A entomologové lákají (nejen) hmyz například na světlo reflektoru schovaného za nějakou plachtou.
Mimochodem, "entomologie" byla taky kamenem úrazu tohoto rozhovoru.
Pro demonstraci práce třídiče jsem vybrala sáček z úplně náhodné lokality, vysypala jeho obsah do misky a pinzetou vyndala pár korýšů. První fáze třídění je jen obecné zařazení do taxonomických tříd či řádů, fáze bližšího určování je na lidech s příslušnou specializací. Ukázala jsem jí, jak se čistí (poněvadž zrnka zeminy prostě často zůstávají vklíněna mezi končetinami či jinými tělními externitami) a chvíli povídala o tom, jak se vyčištěné exempláře dále skladují v epruvetách. Na cedulky, které se do epruvet přidávají, se píše lokalita sběru, případně bližší geografické označení a nadmořská výška, GPS souřadnice, datum sběru a jména sběratelů. Všechno se nakonec zazátkuje vatou a skladuje se ve sběrných lahvích, dokud nepřijdou pod ruku specialistům (jednou jsem v depozitáři potkala kolegu ze zahraničí, který se celoživotně věnoval tropickým mnohonožkám a který pomáhal s určováním druhů). Kromě druhového zařazení se občas dá určit i pohlaví, pokud se jedná o organismy s pohlavním dimorfismem. Avšak bezobratlí živočichové obecně (a ostatně i většina obratlovců) prodělávají nepřímý vývoj přes stadium larvy, které se ještě dělí na několik samostatných instarů, takže určení pohlaví bývá poněkud ztíženo.

Již přebraný sběr z jedné z lokalit Dominikánské republiky. Zleva: Isopoda, půdní roztoči, žížaly, hmyz,
mnohonožky, stonožky, plži a pavouci. Autorkou fotografie Veronika Truhlářová

Zdaleka neoprašujeme staré exponáty. Že muzeum veřejnosti neukazuje zdaleka všechno, neznamená, že na jeho půdě neprobíhá pravá věda v reálném čase. Nezřídka se stává, že se mezi předpřipraveným materiálem objeví dosud nepopsaný druh. Obecně panuje nejvyšší diverzita druhů v oblastech vlhkých tropů. Například kolega Rehák nám na batrachologické přednášce povídal, že se "na jeden zátah" podaří objevit hned několik nových druhů žab a že je docela možné, že obrovská část doposud nezmapovaných druhů už vymizela. Jejich životní podmínky jsou totiž často specifické natolik, že omezují jejich areál rozšíření i na stovky metrů čtverečních. S rychlostí, jakou člověk v posledních cca 150 letech ničí pralesy, už spousta těchto tzv. mikroareálů nenávratně zmizela.
Taková specificita se zdaleka netýká jen obratlovců ani živočichů obecně. Jde i o rostliny. Například plavuně trpí neustávající těžbou dřeva nejen například na Tasmánii, kde člověk vykácel bratru polovinu původně zalesněné plochy ostrova. V zoufalém aktu zachovat "původní" přírodu pro další generace pak učiní obrovský ochranářský přešlap tím, že vysadí nepůvodní druh rostlin, který však původní ekosystém účinně zabíjí, místo aby mu prospěl. Stejně tak i u nás - často vysazujeme nepůvodní dřeviny jenom proto, že rychleji rostou, škůdci je moc nenapadají a ekonomický výtěžek z nich je větší než z již vykácených stromů.

Je vůbec nějaký způsob, jak bychom se mohli vyhnout katastrofě? Budou děti našich dětí muset chodit pouze do muzejních sbírek, které pro ně pečlivě připravujeme, protože už nikdy nedostanou šanci vidět ty úžasné tvorečky, jejichž prospěšnost si často ani neuvědomujeme, potkat v jejich přirozeném areálu výskytu?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | Neděle v 23:40 | Reagovat

To musi byt zajimave

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama